Gerhard nebo taky Hombré

Úvodem mého textu bych uvedl, že to, co zde píši, se doopravdy stalo. Mám pocit, že doba se dost změnila a dnes by něco podobného nejspíš nebylo možné, takže bych mohl být nařčen, že jsem si to vymyslel. Nevymyslel.

Samozřejmě, můj popis se může trošku lišit od skutečnosti, protože budu popisovat to, co jsem viděl subjektivně svýma mladickýma očima a navíc se to stalo před víc než 30 lety. Pokud budu v detailech nepřesný, není to záměrně. Jestli je mezi Vámi lepší pamětník těchto událostí, rád si jeho svědectví vyslechnu a případně opravím ty největší nesmysly.

Mé vzpomínky se týkají jedné dlouhé noci na letním táboře oddílu K.T.O. na Vosí louce. Té noci jsem se poprvé potkal s Gerhardem, kterého jiní znali i pod přezdívkou Hombré. Tábor se konal v době, kdy tady sice stále ještě byl socialismus, nicméně náš turistický oddíl byl nedotčen jakoukoliv ideologií, dokonalá oáza svobody. Ještě je třeba uvést, že to bylo v době, kdy byl velký rozmach trampského hnutí, kdy nebyl problém potkat v lese všelijaké týpky včetně nefalšovaného indiána. Mnoho z těchto fajn lidiček byli našimi kamarády a jejich návštěvy na našem táboře byly zcela obvyklé.

Občas ale nešlo jen o obyčejné návštěvy, občas se jednalo o přepad. Přepad tábora se vším všudy, v hluboké noci s cílem ukrást vlajku nebo cokoliv cenného, většinou to bylo spojené s poplachem, stíhání vetřelců, někdy se je podařilo chytit, někdy ne, další den se pak vyjednávalo, zajatci byli potrestáni (většinou nějakou prací pro tábor), ale mohli se utábořit v blízkosti tábora a pobýt s námi pár dní.

V tom roce jsme byli na přepady zvlášť připraveni. Nějak se to sešlo, že jsme měli k dispozici silný ročník kluků v 7. třídě a tak bylo vytvořené speciální komando ze starších táborníků. Já měl tu čest, že jsem byl jeho členem, ačkoliv jsem byl o rok mladší a úplně jsem nesplňoval všechny podmínky. Nejspíš tomu napomohlo, že jsem byl dlouholetým členem oddílu. Každopádně, vzhledem k mé menší postavě jsem cítil jistý handicap, byl jsem nejmenší a nejmladší člen speciálního komanda pro obranu tábora. A to bylo mé obrovské štěstí, protože jsem mohl zažít tu velkou bitvu, která se tehdy odehrála.

Co vlastně bylo náplní táborového komanda? Připravovali jsme se na obranu před přepady, cvičili jsme schopnost okamžité reakce, signálem pro svolání jednotky byly dva výstřely z poplašné pistole nebo morseový signál píšťalkou. Byli jsme něco jako elita, na rozdíl od ostatních táborníků pro nás neplatila večerka a při poplachu jsme měli za úkol jít do akce a nesetrvávat v bezpečí stanu jako mladší děti.

Během tábora už pár přepadů proběhlo. Žádná velká akce pro komando to nebyla, většinou jsme jen někde leželi ve tmě a hlídkovali, pravděpodobnost, že se zrovna vy dostanete do akce nebyla zas tak velká. Připadali jsme si docela nevyužití. Ale té jedné noci, o které chci psát, se to změnilo. Nic takového jsem dosud nezažil a ani později už jsem nic tak velkého nezažil. A celé to spískal Gerhard...

Něco se chystalo, pravděpodobně dostal náš vedoucí tábora varování, že k něčemu dojde. A tak jsme kolem půlnoci hlídkovali v linii podél lesa, ve tmě, byla docela zima, ale my jsme byli tvrďáci. Pokud by někdo se chtěl proplížit a narazil na nás, past by sklapla. Představoval jsem si, že zrovna na nás padne indián Tatanka, že ho statečně chytíme a přemůžeme, i bez členů vedení. Ale dopadlo to jako vždycky, po nekonečně dlouhém čekání se ozvala v táboře píšťalka oznamující konec akce. Zklamaně jsme se přesunuli do tábora.

Jenže něco bylo jinak. U hangáru jsme potkali trempíky, kteří nás jindy přepadali, dokonce i indián Tatanka tam byl. Jen tam stál, neutíkal, diskutovali s vedením tábora, napětí viselo ve vzduchu. Co se to sakra dělo?

Několikrát jsem zaslechl slovo Gerhard. Já ho tehdy ještě neznal, ale šířily se o něm legendy, hlavně mezi členy komanda. Přijde Gerhard, ok. Tak proč tolik povyku kvůli jednomu chlápkovi? Nechápal jsem to.

Vedení si nás svolalo a vysvětlili nám situaci. Gerhard chodí po kopcích kolem tábora a sbírá armádu na přepad. Tatanka i trampové z osady nás přišli varovat. Přidají se na stranu tábora a budou bojovat na naší straně, ale i tak nás bude málo, Gerhardovi se prý podařilo posbírat několik desítek nájezdníků, přidali se k němu i místní, chodil od ohni k ohni a verboval, dokonce i neznámé lidi!

Dnes mi připadá něco takového nemožné, ale tehdy to asi šlo, byla jiná doba. Seděli jste někde u ohně, najednou přišel týpek a povídá: „Chceš něco zažít? Pojď s námi přepadnout tábor! Nic neřeš a pojď, bude sranda!“ A lidi šli. Na vandry jezdil tehdy kde kdo, Oderské vrchy byly oblíbenou lokalitou. Dnes by se podobný kousek asi málokomu podařil, těch lidí takhle pod širák nejezdí tolik…

Prý máme tak ještě hodinu na přípravu, varovali nás naši noví spojenci, Gerhardova armáda se právě přesunuje od Opičárny, to je několik kilometrů od tábora. Okamžitě jsme dostali za úkol vzbudit mladší děti a varovat všechny táborníky, aby neopouštěli stany, ať se děje, co se děje. Pamatuji si, jak jsem se tvářil drsňácky, když jsem varoval nějaké starší holky, co nebyly v komandu. A dělal, že je ochráním před jakýmkoliv nebezpečím, ačkoliv ve mně byla malá dušička.

Přípravy vrcholily. Všichni spojenci dostali informaci o platném heslu pro dnešní noc, připravovali jsme lana a vázačky pro svazování zajatců, překontrolovali baterky, výstroj. Jak tohle může dopadnout? Přesila útočníků je 2:1, ale možná to bude ještě horší. A na rozdíl od nás se jedná o dospělé, u nás je skoro polovina mladších 15 let! Podotýkám, že jsem určitě nejmladší ze všech, kteří teď byli vzhůru a pohybovali se mimo stany.

Rozdělili jsme se na skupiny, ta naše dostala na starost sektor kolem srubu u studánky. Bylo s námi pár dospělých, měli jsme ve skupině i jednu poplašnou pistoli, ale z toho, co na nás jde, se mi svíral žaludek. Čekali jsme tiše, poslouchali zvuky, já si potmě trénoval uzly na vázačce. A pak to začalo.

Z pahorku nad táborem se rozječely sirény, které se útočníkům podařilo dostat na svah. Souběžně s tím začal v táboře neskutečný ruch, ozývalo se pískání signálů, řev a střelba. Od Dračí skály se hnala lidská vlna, občas blikla baterka, řev, další salva z poplašných pistolí. Kdo to někdy zažil, tak ví, jak silný je to efekt, když Vám někdo v blízkosti vystřelí z poplašňáku, pokud jste se do toho záblesku koukli, tak chvíli kolem sebe vidíte jen fialovou tmu, jste na pár vteřin paralyzováni.

Když se ta řvoucí masa dostala až k nám, adrenalin mi stříkal ušima. Držel jsem se v blízkosti ostatních členů komanda, byl jsem příliš pomalý na to, abych sám dokázal někoho chytit, po zemi se váleli lidi, kteří se pokoušeli vzájemně svazovat, dával jsem si bacha, ať se sám nestanu obětí nebo ať neschytám nějakou ránu, ale i když jsem se s někým srazil, bolest jsem necítil. Bojovalo se všude kolem, ale dost rychle bylo po všem, útočníci zmizeli ve tmě, několik se jich podařilo chytit a zajmout. Odvedli jsme je k hangáru, předali jsme je holkám, jenže nebyl čas je zajišťovat, zase se ozval ze tmy další řev, výstřely a sirény. Vyběhli jsme směrem k pahorku za stany.

Drželi jsme se pohromadě, řvali jsme střídavě „Komando“ nebo „Tábor“, občas jsem zaregistroval nějakou známou siluetu, ale v zásadě to byl jen boj s míhajícími se stíny ve tmě, neskutečný zmatek. A síly docházely.

Stáhli jsme se ke kuchyňskému hangáru, který byl naším centrem. Pár zajatců bylo uvázáno k jídelním lavicím, ale bylo jasné, že prohráváme.

„Dostali Dana a ještě nějakou holku!!!“

To nebylo dobré jeden člen komanda a jedna holka se stali zajatci útočníků. Začali jsme se dohadovat, co teď. Roman navrhoval poslat směrem k Opičárně skupinu, která by se pokusila vysvobodit zajatce, ale v jeho hlasu jsem slyšel zoufalství. Pokoušet se nahánět v temném lese a nepřehledném terénu kolem říčky Odry útočníky, to zavánělo průserem. A taky jsme mohli sami padnout do pasti.

Dva výstřely ve tmě po proudu řeky rozsekly celý problém. Signál! Běželi jsme k tomu místu a našli Dana uprostřed říčky, jak se brodí skoro po pás ve vodě. Unikl, do vody za ním se jim jít nechtělo. A navíc, domnělá zajatkyně se ukázal jako planý poplach.

Další útočná vlna šla z druhé strany, proti proudu řeky, tentokrát se ale do tábora nedostali, bojovali jsme s nimi u srubu. Pamatuji si skupinky lidí vzájemně se chytající, válející se v trávě. Všiml jsem menšího útočníka, jak se pokouší rozmotat pouta, kterými byl svázaný, ale nikdo z našich neměl čas se mu věnovat. Okamžitě jsem na něj nalehl a bránil mu v osvobození. Nebylo to zrovna fér, ale vzhledem ke své postavě jsem jinak užitečný asi být nemohl, každopádně toho svého zajatce jsem pak dostal s další várkou do jídelny a předal jej holkám.

Jídelna byla přecpaná zajatci, docházely provazy. Holky začaly některé zajatce, kteří se zaručili slibem, odvazovat. S některými se i dávali do řeči. Pamatuju, jak jim jeden říkal, že ho musí pustit, že jde ráno na šichtu...

Znovu se bojovalo u srubu. Už nezněly sirény, už se ani nestřílelo, nejspíš došly náboje. Tentokrát se útočníci drželi v těsném chumlu a postupovali směrem k táboru, my se taky drželi těsně blízko sebe, ale ustupovali jsme. V čele útočníků byl dvoumetrový kolohnát, řval směrem k nám něco jako: „Tak pojď, pojď!“ a svou odvahou strhával ostatní. Cítil jsem chvilkovou bezradnost mezi obránci tábora. Najednou z našeho chumlu cosi vyletělo. Tmou proletěl starší z bratrů Sýkorů a kopem do hlavy umlčel toho kolohnáta v předu.

„Hej klídek!“, brzdili ostatní agilního obránce, protože kopy a pěsti samozřejmě nebyly povoleny. Tohle byl exces, ale v tu chvíli svůj účel splnil, kolohnát se jako beránek nechal odvést do hangáru a pak tam flirtoval s našima holkama.

Bylo po boji. Malé skupinky ještě sem tam byly odchytávány, ale už nebyl žádný větší odpor. Koukal jsem na zajatce v jídelně a vyděsil jsem se. Připadalo mi, že mají obrovské hlavy, vypadali tak nějak nelidsky. V rohu hangáru jsem viděl starého odporného dědka, ale když jsem se podíval blíže, zjistil jsem, že je to jen kytara a přes ní pohozený mantl. Všechno to byly jen mé představy, to bylo asi tím, jak jsem celou noc běhal kolem tábora, blížilo se ráno, taková ta hodina mezi psem a vlkem, kdy fantazie unaveného třináctiletého kluka pracuje naplno.

A tehdy jsem poprvé viděl Gerharda. Stál u stromu, přivázaný řetězem za krk, ti táborníci, co nespali, ho chodili očumovat jako tygra v kleci. Smál se, zdravil se se známými. Řetězem ho spoutali, protože všechny šňůry předtím zpřetrhal a utekl. Chytilo ho tedy a připoutali řetězem, jenže jemu se dokonce povedlo vyvlíknout i z toho řetězu a utéct ještě jednou! Tak ho napotřetí spoutali tím samým řetězem o článek těsněji. Utéct už nemohl, zato se dusil. Ale nehnul brvou, jen si nechal přinést kousek prkna na podepření rukou.

Překvapilo mě, že je docela malý. Podsaditý chlap, samý sval. Oblečený v těch nejobyčejnějších maskáčích, co tehdy existovaly, vzor jehličí. To mě trošku zklamalo. Dokonce nechyběla ani ta obyčejná vojenská čepice, kterou jsem nesnášel, připomínala mi staré milicionáře. A trampové ji moc nenosili.

A ty jsi kdo?“, oslovil mě, když jsem na něj zíral.

Malý Pelikán!“, odpověděl jsem automaticky. Mého staršího bráchu znal kdekdo, takže jsem se automaticky odvolával na něj.

Od Pepeho brácha?“

Kývl jsem.

A tak jsme se seznámili.

Gerhard byl vždy kamarád našeho oddílu. Za svůj život jsem se s ním setkal ještě asi čtyřikrát. Naposledy, když jsme s kamarádkou šli pěšky na 40. výročí vzniku oddílu K.T.O. Gerhard nám zastavil ve svém autě, vykoukl a řekl: „Ahoj, Peli! Nechcete vzít?“ Tehdy mi to nedošlo, bylo to tak obyčejné, ale dnes cítím, že mě oslovila legenda. A jsem na to hrdý.

Gerhard zemřel v létě 2021, dozvěděl jsem se to náhodou z facebooku od kamarádů z oddílu. Ihned se mi vybavila ta nejdelší noc v mém životě. A sepsal tenhle text. Je zvláštní, jak někteří lidé dokáží sice jen párkrát vstoupit do Vašeho života, ale přesto vytvoří vzpomínku, která nevyprchá ani za desetiletí. Gerhard byl jedním z nich.

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.