První boj

Tak jo, jsem tady. Udělal jsem krok a ocitl se v šiai dódžó, zápasišti. Už není možnost couvnout, ale tahle možnost mne ani nenapadla, jsem šťastný, že jsem tady, a přišel jsem bojovat. V levé ruce držím meč v klidné pozici spuštěný podél těla, dělám pohyby, které jsem dělal už tolikrát předtím, ale tentokrát se snažím ještě o něco víc působit důstojně. Je to moje chvíle...

Jsem sám, nikdo mi nemůže radit, nikdo mi nepomůže. Na opačném konci šiai dódžó jako obraz v zrcadle vstoupil dovnitř můj soupeř. Někdo v bógu, v kendó brnění, vůbec toho člověka neznám. Řekl bych, že je o něco málo vyšší než já, asi chlap, na ženskou to nevypadá. Ukláním se, zdravíme se souběžně v tu samou chvíli, mezi námi je asi 9 metrů a blížíme se k sobě.

Podle protokolu mám udělat tři energické kroky a dostat se těsně ke svojí značce blízko středu dódžó. Rychlý pohled na zem mi prozradil, že jsem ty kroky udělal moc krátké, vůbec jsem se netrefil na značku, na rozdíl od soupeře, ten působí o dost víc jako kendista. Trošku si v duchu nadávám, ale ten rozmrzelý pocit po mně sklouzne a rychle zmizí, udělám lehkou korekci, tasím a souběžně se soupeřem jdu do sonkyo, kendistického pozdravu. Držím rovná záda, pokrčím nohy, jsem o něco pozadu, ale úplný průser to asi není.

Jsme oba v širokém dřepu sonkyo, čekáme na povel. Špičky našich mečů se téměř dotýkají, poslední desetiny vteřiny před bojem. Před mým prvním opravdovým bojem! Úplně cítím adrenalin v žilách, vnímám jen svého soupeře a samozřejmě rozhodčí. Všechno ostatní je nedůležité. Hlavou mi problesklo, že jsem právě vyhrál, teď v této chvíli. Už jen to, že jsem mohl nastoupit a bojovat na turnaji je završení určité cesty, určité etapy. Na výsledku mi vlastně tolik nezáleží, výhru na body rozhodně neočekávám, pokud se mi podaří alespoň jednou dát platný zásah, bude to víc než dost. Jsem realista.

Je dobře, že už mám za sebou nějaké cvičné zápasy, jigeiko. Jeden z důležitých cílů, které jsem s vytyčil, je neudělat ostudu. Moje technika je pořád mizerná, škála úderů, které mám k dispozici taky není zrovna široká, ale alespoň už vím, čemu bych se rozhodně chtěl vyhnout. Když si vybavuji jeden z mých prvních cvičných zápasů, pořád se ještě trošku stydím. Když jsem naprosto nepohyblivý bouchal nazdařbůh mečem z úplně blbé pozice a pokoušel se NĚJAK zasáhnout zkušenějšího kendistu, dotyčný přerušil boj a zeptal se mě: "Co to děláš? Boucháš mně ve vzdálenosti, ze které nejde udělat platný zásah, boucháš mě do krku, úplně zbytečně...". Jo, tyhle slova si budu pamatovat do konce života. Je dobře, že mi to tehdy tak naplno řekl, udělal to dřív, než jsem svým stylem nestylem někoho zranil. Naštěstí, dnes jsem připraven o dost lépe, tohle se už nikdy nebude opakovat...

"Hadžime!"

 Zvedáme se a jdeme do toho. Soupeř se rychle přibližuje, už je ve vzdálenosti "na krok", to je vzdálenost, ze které se útočí. Necítím ale poplach, pro mne je to spíš signál k útoku! Vrhám se dopředu a krátkým švihem se ho pokouším zasáhnout střed čela, šó men. Soupeř dělá to samé, cítím zásah na rameni, minuli jsme oba, srazili jsme se a obtáčíme se kolem sebe. Jsme příliš blízko, je třeba zvětšit vzdálenost, přestáváme kroužit a soupeř se vrhá dopředu. Já taky. Zasahuje mě do hlavy, ale je to špatnou částí meče, rozhodčí to ignorují. Zásah není uznán, pokud není proveden monouči, koncovou částí meče. Ani šiai a křik soupeře, který si nárokuje zásah na men, je nepřesvědčí.

Po proběhnutí soupeře jsme se dostali hodně od sebe a je zlomek vteřiny na přemýšlení. Rozhodnu se zasáhnout soupeři bok, zaútočím na dó. Blížíme se k sobě, tentokrát jsem to já, kdo aktivně zkracuje vzdálenost. Krátký nápřah, výpad, stáhnu meč do strany a pod zvednutýma rukama soupeře zasahuju jeho břicho! Křičím "dó", probíhám kolem něj, koutkem oka zahlédnu jednoho z rozhodčích, jak zvedá bílý praporek (zásah pro mne), ale další rozhodčí nezvedají praporky, zásah tedy není uznán. Něco bylo blbě, možná jsem ho zasáhl špatnou částí meče, možná nebyl správný úhel zásahu, kdo ví...

Otáčím se rychle k soupeři, protože už na mne jde další útok. Srážka! Meč na meč, odskakujeme od sebe, točíme se, naše šinaie ťukají na sebe, ustupuji a zklidňuji se. První půl minuty boje jsem přežil. I to se dá považovat za úspěch. Hlavou mi bleskne, že nemá smysl se pokoušet o nějaké složitější údery, rychle zkracuji vzdálenost a vrhám se dopředu. Je to takový ten můj divný styl, prostě skáču hlavou dopředu jako bych chtěl skočit šipku, po dopadu na pravou nohu se celý v pohybu natáhnu a ve chvíli, kdy jsem maximálně natažený, dopadá můj meč soupeři na střed čela. Zároveň s pohybem dopředu do něj vrážím a lehce ho nabourám. Křičím "men" a probíhám skrz něj. Když se otáčím, registruji 3 bílé praporky nad hlavami rozhodčích. DAL JSEM ZÁSAH!

Zápas je přerušen, vracíme se na své výchozí pozice. Jsem lehce dezorientovaný, chvíli  mi trvá, než najdu svou značku. Cítím jak kromě adrenalinu se mi do žil vlévá i pocit radosti. Zápas ale nekončí jedním zásahem, je třeba udělat dva platné zásahy.

"Hadžime!"

Znovu jdeme do sebe. Tentokrát soupeř nejde tak dopředu jako předtím, neznatelně se přibližujeme k sobě, zkouším ho překvapit a dát mu zásah na zápěstí. Zasahuji tsubu (chránič rukou na meči), ale myslím, že jsem mu zasáhl ruce, takže křičím "kote" a narážím do něj. Soupeř mne při tom ťuknul do čela, ale rozhodčí tahle šarvátka nevyvedla z klidu. Srážíme se rukavicemi, odskok, registruji útok na hlavu, skrčím se a znovu zkouším zásah na dó, probíháme se soupeřem kolem sebe, rozhodčí nic.

Další útok, tyhle krátké rychlé skoky v brnění strašně rychle berou energii, ale jsem tak nadopovaný endorfiny a adrenalinem, že jakékoliv žadonění těla o odpočinek si nepřipouštím, soupeř se blíží, lehce ustupuji, vyrážím do protiútoku, ale jeho převaha se projevila, dostal jsem zásah, červené praporky letí nahoru. Stav je jedna jedna.

Vracíme se na základní pozici. Rozhodčí asi řekl "hadžime", ale já neslyším, je toho moc. Máme začít bojovat, ale já stojím jako pecka. Dochází k malému trapasu, ačkoli soupeř si připravil pozici a přiblížil se ke mně "na krok", já se jen zmateně rozhlížím a čekám. Myslel jsem, že je konec nebo co, tak jsem udělal sonkyo, široký dřep, kendó pozdrav. Soupeř, když to viděl, tak přerušil přiblížení a taky přešel do sonkyo.

Rozhodčí přerušil zápas a přišel mi vysvětlit, že máme bojovat o rozhodující bod. Kývl jsem, že rozumím, a uctivě mu poděkoval. Ehm, tak nakonec jsem se přece jen nějakému prohřešku vůči etiketě nevyhnul...

"Hadžime!"

Už jsem konečně trochu pochopil, jak se ta hra hraje. Pochopil jsem, proč mi můj učitel říkal: "Nic nevymýšlej, dej tam dva meny a hotovo!" A přesně tohle teď dělám. Prásknu ho tam, bum, srazíme se, oba jsme minuli, ale zatím co on se otáčí o něco pomaleji, já už jsem ve své pozici, blížím se, útočím a... ZÁSAH! Bílé praporky se zvedají. A já vyhrál svůj první zápas!

Rozhodčí ukončují boj, jdeme se soupeřem na značky, zdravíme se, sonkyo, meče přendáváme do levé ruky, špičkou dolů, couváme, opouštíme šiai dódžó...

Děkuji moc mému spolubojovníkovi Elišce, za natočení videa z tohoto zápasu.

 

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.