Moje cesta kendó

Úvodem tohoto textu bych chtěl zdůraznit, že se stále považuji za kendó začátečníka. Takže to, co napíšu, bude hlavně o mých pocitech a neberte to jako odborný text od pokročilého bojovníka.

Jak jsem se ke kendó dostal? Byla to vlastně náhoda a zřejmě, kdyby nebylo mých dětí, asi bych se stěží začal věnovat tomuto sportu či bojovému umění. Takže jsem živý důkaz toho, že děti mohou svým rodičům nejen život komplikovat, ale dokáží i rozšířit jejich možnosti a otevřít jim nové nečekané cesty rozvoje...

Když jsme s manželkou řešili volnočasové kroužky, všimli jsme si tehdejší novinky, kendó, japonského šermu. Kluci sice už chodili do karate, ale moc je to nebralo. Napadlo nás zkusit něco jiného.

Já kendó trošku znal, kdybych byl mladší, určitě by mne to lákalo, ale nebyl jsem si jistý, zda je to to pravé pro mé kluky. Jaké je vlastně reálné využití umění boje s mečem? K čemu se něco takového učit? Ve 21. století! Karate mi připadalo smysluplnější.

Za zkoušku nic nedáme, řekli jsme si. Odvedl jsem kluky na první trénink, předal je učiteli a šel si něco vyřídit. Když jsem se pak vracel k tělocvičně, bylo tam hodně zvědavých rodičů, plno dětí a mezi nimi učitel v kendó zbroji, což na mne zapůsobilo. Fakt jsem nečekal, že to bude doopravdy a že tam bude zbroj, bambusové meče a že si kluci budou mít šanci bouchnout do člověka v bógu.

Na konci tréninku jsem se protlačil dovnitř, šáhnul si na bambusový meč, okoukl jej, prohodil pár slov s učitelem. Hrozně se mi líbila jeho laskavost a klid, když sundal zbroj. Byl to takový zvláštní kontrast proti tomu, když cvičil ve zbroji s mečem.

Kluky každopádně trénink zaujal a chtěli přijít zase. A tak začali chodit pravidelně. Já občas koukal oknem na jejich cvičení a trošku jim záviděl, že něco takového za mých mladých let nebylo.

Jednou jsem kluky dovedl do tělocvičny a bylo tam hodně málo dětí, protože zrovna byla nějaká akce (patrně strašidla na hradě nebo tak něco). Využil jsem příležitost a zeptal se učitele, zda si to nemohu vyzkoušet taky. Souhlasil. A moje kendó cesta tím začala. Odcvičil jsem první trénink, pak další a pak už se z toho stalo pravidlo.

Začínat nějaký sport v 45 letech sice může někomu připadat zvláštní, ale myslím, že lepší začít později než jindy. Já to ale zpočátku nebral jako "moje cvičení", byl jsem spíš pozorovatel a doprovod svých dětí. A samozřejmě jako dospělý jsem se nabídnul učiteli s pomocí, začal psát docházku, nosit meče, otevírat dveře a občas vypomohl s organizací.

Na začátku mi vlastně úplně stačilo jen účastnit se. Neměl jsem žádné ambice, jen jsem poslouchal učitele. Když například vysvětloval základní bojový postoj "kamae" a já instinktivně chytil meč naopak (pravá ruka vzadu stejně jako když držím sekyru), opravil mne a já naprosto bez řečí jeho doporučení přijal a postavil se tak, jak požadoval, ačkoliv jinak třeba i hokejku držím na jinou stranu, než je obvyklé.

Ten vztah typu "učitel něco řekne a já to přesně tak udělám" mi strašně vyhovuje. Žádné otázky, žádné pochyby, jen důvěra. Dobrovolné podvolení je strašně osvobozující pocit a svým způsobem je cvičení kendó i skvělá duševní hygiena pro každého, kdo má jinak hlavu plnou pracovních či rodinných starostí. Naučil jsem se, když vemu do ruky meč, v tu chvíli mne zajímá jen kendó.

Postupem času se ale mé postavení v oddíle začalo měnit. Jako uvědomělý dospělý jsem měl větší motivaci se učit víc než ostatní. Takže brzy jsem cítil, že děti mne začínají vnímat jako určitý vzor, učitel mne začal víc používat jako "motodachi" pro demonstraci úderů a společného cvičení.

A pak jednou učitel nemohl dorazit a poprosil mne, zda bych ho nezastoupil. Byla to pro mne obrovská čest a ačkoliv jsem na to vůbec technicky neměl, dokázal jsem vést sám cvičení celého oddílu. A bylo to hrozně fajn.

Těžko říct, co je pro mne důležitější, zda můj osobní rozvoj umění kendó či vidět, jak se zlepšují ostatní. Jsou to asi spojené nádoby. Už od počátku jsem cítil to spojení s oddílem, každé z dětí najednou vystoupilo z anonymity, začal jsem více vnímat jeho schopnosti a slabiny. Už to pro mne nebyla jen banda děcek ale důležití lidé v mém životě.

Zpočátku jsme hodně válčili s kázní. Kendó (vlastně jakákoliv podobná činnost) vyžaduje velké soustředění, pozornost, nasazení. Každý sek mečem by měl být proveden co nejlepším způsobem, každý krok by měl být co nejlepší, samozřejmostí je nebavit se, dávat pozor na dění okolo sebe, nepošťuchovat se s ostatními, chovat se jako opravdový bojovník.

Dnes už je asi nemyslitelné, aby kluci z oddílu blbli s bambusovými meči na chodbě a s prázdnou pet flaškou hráli hokej tak, jak se to doopravdy stalo před lety. Když koukám na členy oddílu, jaká změna v jejich chování se za ty roky stala, je to úžasné a jsem hrdý na to, že jsem mohl být u toho.

Ta změna myšlení dětí ale byla pro samotné cvičení potřeba. Marná sláva, kendó se cvičí se šinajem, bambusovým mečem, což je zbraň. Pokud si nedáte pozor, můžete jím ublížit. Můžete ublížit i nechtě, třeba když necháte svůj meč ležet na zemi a někdo na něj šlápne a zakopne. Bez zlepšení kázně a pozornosti celého oddílu by nebylo možné cvičit složitější techniky.
Kendó je jako tanec, pokud nedodržíte při určitých cvičeních správné pořadí pohybů, nebude výsledek stát za nic.

Obrovská změna v mé cestě kendó se stala na soustředění v Krkonoších, kde mi bylo umožněno cvičit s daleko zkušenějšími bojovníky v plné zbroji a dokonce jsem podstoupil i nespočet cvičných soubojů s různými soupeři. Abyste rozuměli, tohle byl můj splněný sen, vyzkoušet si opravdový boj, byť jen v rámci tréninku. Samozřejmě, víc zásahů jsem dostal než rozdal, ale už samotný fakt, že doopravdy bojuji, byl mou výhrou.

Když jsem si pak později procházel videa ze soustředění v Krkonoších, uvědomil jsem si, že zatímco já se soustředil plně na sebe a pokoušel se co nejlépe plnit úkoly učitele, hodně pokročilých kendistů na vyšší úrovni než já se v tu samou dobu naplno věnovalo těm úplným začátečníkům, vysvětlovali jim techniku základních seků, postoje a kroky. Vůbec jsem si toho při cvičení nevšiml, jak jsem byl zaujatý sám sebou! Ale naprosto to dokumentuje, co je to skutečné kendó.

Tím, že jsem trošku přičichl k boji, jsem už asi navěky ztracen. Strašně se těším, až zase bude příležitost zkřížit meče! Je to nádhera, když v sobě seberete dostatek odvahy a energie, abyste pak provedli výpad vůči soupeři! Mít proti sobě dobrého soupeře je velká čest a výsada. V mém případě to ale není moc často. A dobře vím, že se ještě musím hodně učit, abych i já byl dobrým soupeřem.

Nejhezčí na tom všem je ovšem fakt, že kendó cvičím společně se svými dětmi. Dokonce i nejmladší Esterka začala naplno trénovat a zvládá cvičit celý trénink. Její bojový pokřik rozeznám, i když jsem na druhém konci tělocvičny a oblékám se do bógu. Vždy, když proti mně některé z mých dětí cvičí, snažím se tu chvíli obtisknout do paměti a uložit, protože jsou to neopakovatelné okamžiky. A zároveň si vybavuji, jak podobné cvičení vypadalo před několika měsíci, rokem, dvěma lety...

Jsem zvědavý, kam nakonec na své cestě kendó dojdeme. Přál bych si, aby ta cesta trvala co nejdéle a abychom si ji společně užili tak jako dosud.

01 esterka kendo5

 

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.