Pekelný mlýn
Byla to smutná krajina. Sotva tudy několikrát prošla bojová linie, nešťastné obyvatele, kteří zde zbyli, vyděsily známky blížící se zimy. V horečnatém spěchu se snažili opravovat škody, sbírali zásoby, ale bylo jasné, že to budou mít těžké. Bojující armády vysály z téhle krajiny mužskou sílu, potraviny i hospodářská zvířata. Zůstalo jen to, co nešlo odnést.
Aby toho nebylo málo, i když teď se už bojovalo jinde, krajinou se potulovaly skupiny dezertérů, každý se snažil pro sebe urvat kořist, nikdo nevěřil nikomu. Ani bývalí sousedé si nedůvěřovali, všichni se báli upoutávat na sebe pozornost, takže po setmění nesvítila okna domů a tma všechno pohltila.
Ztmavlou vesnicí procházela mužská postava. Muž byl zabalený do pláště, nesl malý ranec a měl na sobě vojenské boty. Lehce kulhal. Večerní nebe bylo jasné, ráno bude mrazivé. Muž přistoupil k jednomu z domů a zabušil na dveře.
„Prosím, nechte mne tu přespat!“, zavolal polohlasem, „Jsem sám, nebojte se, potřebuji jen na chvíli do tepla!“
Uvnitř domu bylo ticho. Muž poslouchal. Možná by dokázal dveře vyrazit, ale neudělal to. Čekal. Pak znovu zabušil na dveře. Tentokrát ne tak hlasitě jako předtím. Nechtěl lidi uvnitř poplašit.
„Běž pryč!“, odpověděl zevnitř hrubý hlas. „Vypadni odsud, nebo...!“, pokračoval nepříjemný hlas plný zloby a divokosti. Hlas starého muže, který se snažil být děsivější než ve skutečnosti byl.
Muž venku se pro sebe usmál. Copak jeho by mohlo něco vystrašit? Jeho, který byl tolikrát strašen výhrůžkami kaprála při výcviku, jeho, který viděl své kamarády umírat, jeho, který tak dlouho ležel jen ve společnosti vlastní smrti mezi umírajícími? Jeho, který přes to všechno se rozhodl žít dál, přemoci bolest a plazit se pryč a zůstat naživu i bez jakýchkoliv vyhlídek na lepší budoucnost?
Přesunul se k jinému domu. Zabušil na dveře a znovu poprosil o nocleh. Zkoušel to snad ve všech domech ve vesnici, až u jednoho se dveře pod váhou jeho úderů povolily a lehce otevřely. Ženský hlas uvnitř vyjekl. Muž ucítil závan tepla vycházející z domu.
„Mohu dovnitř?“, zeptal se, „potřebuji jen přespat, ty dveře Vám ráno spravím!“
„Ne!“, zoufale vykřikla žena. Musela stát těsně za dveřmi.
„Prosím, je mi opravdu zima, jen tuhle noc“, poprosil tiše muž, „nebojte se mě, nepůjdu dál, pokud mi to nedovolíte!“
Žena přemýšlela. Došlo jí, že tohle asi není lupič, který se násilím zmocní čehokoliv cenného. Ale pustit dovnitř ho nechtěla.
„Pane, já Vás nemohu pustit dále. Ale poradím Vám, běžte po cestě dolů, až dojdete k řece. Je tam opuštěný mlýn. Tam můžete přespat, nikdo Vás rušit nebude.“
Muž chvíli váhal, ale pak poděkoval a pokračoval v cestě, jak mu řekla. Bylo to sice hodně daleko, ale žena říkala pravdu. Stál tam veliký, přímo obrovský dům na břehu řeky. Okolí domu bylo zarostlé, nikdo tam nejspíš nebydlel.
Dům, pokud jste si jej prohlíželi zblízka, se tyčil do výšky jako nějaký hrad. Ta mohutnost a opuštěnost děsila. Muž ale neměl na vybranou, pokud nechtěl ráno promrznout. Stál před velikou dřevěnou bránou, pootevřenou, ale překvapivě zachovalou na to, jak bylo okolí divoce zarostlé. Opřel se do brány celým tělem, aby se mohl protáhnout dovnitř. Když se ocitl uvnitř domu, zdálo se mu, jakoby uslyšel odněkud smích. Ale ty zvuky tady mohly být cokoliv, protože vítr pronikal kamennou budovou ve vyšším patře, točil se ve zdech a mezi trámy, celý dům byl jako obrovský nástroj.
„Hej, je tu někdo?“, zvolal.
Odpovědí mu byl poryv větru, který se změnil v podivný smích nebo možná syčení hada. Hodně nepříjemné místo na nocleh! Ale kdyby si zapálil malý oheň, mohlo by se to tu zútulnit. Vojákovi bylo jasné, že je tady sám. Pomalu postupoval podél zdi, nahmatával cestu, až se dostal do další místnosti, o dost větší než byla ta vstupní.
Občas šlápnul na kámen, občas zavadil o klacek, podlaha byla z prken, které byly místy prohnilé, ale suché. Střecha domu nejspíš stále plnila svou funkci. Tady půjde noc přežít! Nahmatal hromadu kamenů a ucítil spáleninu. Jakoby tady bylo ohniště. Dokonce i s nachystaným dřevem!
Moc dlouho nepřemýšlel, nachystal trošku slámy, vytáhl křesadlo a pomocí jisker po chvíli vykouzlil malý plamen. Přidával menší klacíky, pak větší, trošku do ohně fouknul a když se to trošku rozhořelo, spokojeně si k němu přilehnul.
Světlo ozářilo prostor. Uviděl nad sebou neuvěřitelně veliké soukolí nějakého podivného stroje. Celý strop pokrývala ozubená kola, osy, řemeny. Plápolající plameny kreslily pohyblivé stíny v tom prapodivném stroji, vypadalo to, jakoby nad ním tančila smečka fantaskních zvířat nebo trpasličích čertů. Nemohl si pomoct, ale zdálo se mu, že ho z těch ozubených kol pozoruje několik párů očí. Nejspíš myších...
Jak oheň plápolal ještě víc, postřehl další část stroje, už ne na stropu ale na stěně, složitý mechanismus navazující na ten obrovský celek a hlavně velkou páku, která tam trčela vzhůru. Napadlo ho...
„Zatáhni za páku!“
Voják si nebyl jistý, zda na to pomyslel sám, nebo se mu v hlavě rozezněl cizí hlas. Ale zvědavost ho natolik ovládla, že vstal, přišel až k tomu mechanismu a dotkl se páky. Kov byl o něco studenější než vzduch okolo. Nadechl se, sevřel páku a zatáhl.
Šlo to jednodušeji, než čekal. Až na doraz přitáhl k sobě tu věc, když s překvapením zpozoroval, jak se stroj rozběhl, kola se roztočila, místnost zaplnil hluk, skřípání ozubených kol, kvílení řemenů, některé části velikého soukolí se přesunuly a před něj se vysunul konec velké roury a zůstal trčet těsně před ním. Koukal do tmavého otvoru, z něhož se jako ozvěna ozývalo šustění a dotáčení ozubených kol, jakoby ta roura vedla do nekonečně rozlehlého prostoru.
Voják cítil především zvědavost, byť nezapomínal na ostražitost. Byl dost starý, aby věřil na pohádky. Na druhou stranu, co si o tom myslet, když se mu něco magického právě děje?
„Teď si něco přej. A zatlač páku zpět!“, zaznělo mu v hlavě.
Na chvíli se zarazil, ačkoliv mu bylo jasné, co si přeje. Teplé klobásky, slaninu, chléb! Dostal hroznou chuť na voňavé maso. Ale smí poslechnout hlas, tu myšlenku, která ho napadla?
Dřív, než si stačil odpovědět, ruka sama posunula páku dopředu, stroj se znovu roztočil, tentokrát ještě rychleji, ozubená kola se točila tak rychle, že to připomínalo roj tancujících čertů, drželi se za ocasy, obíhali ozubená kola, řehtali se do cvakání stroje, malinká očička se rozzářila, sprška jisker zasypala užaslého vojáka. Nemohl od toho pekelného představení odtrhnout oči.
Bylo to všechno strašně rychlé, ale když se kola začala zpomalovat, to, co připomínalo pekelné trpaslíky, se opět měnilo v obyčejné součásti stroje. Byla to divná hra s fantazií, co se zde předvádělo. Všechno bylo skutečné, ale mohlo by to být skutečné? Ta rychlost otáček, ta divná vůně, to hrozné horko, které naplnilo celou místnost?
Velká roura sjela až k podlaze, s rachocením se z ní vysypal velký tác s hromadou voňavých klobásek, ještě voňavější slaninou a bochníkem čerstvě upečeného chleba. Sranda skončila.
Bylo ticho. Voják vytreštěnýma očima sledoval tu voňavou nádheru, cítil, jak mu sliny tečou po bradě a vší silou se držel, aby se na to jídlo nevrhnul. Bránil mu v tom pud sebezáchovy, cítil, jakoby mu ledová ruka sevřela koule, pocit, který mu signalizoval bezprostřední nebezpečí a díky němuž stále ještě byl na tomto světě.
Byla to dokonalá past. Znal pohádky, věděl, že nic není zadarmo, věděl, že tohle přece je nějaké kouzlo, věděl, že pokud si to vezme, něco někdo po něm bude později chtít! Všechno tohle věděl. Ale realita voňavé pečínky předestřené kousíček od jeho úst, to bylo příliš.
Rozhlédl se kolem sebe. Hledal střípky informací, které by mu mohly ospravedlnit to, co za chvíli udělá, koukal na soukolí stroje, ale neviděl kola, viděl malé čertovské hajzlíky s planoucíma očima, nachystané ke skoku. V malých rozšklebených tlamičkách se blýskaly malé nože, viděl kousky rozdrceného masa mezi soukolím ozubených kol, viděl sám sebe, tedy spíše umučené kusy jeho těla třepající se v bolestné agónii mezi otáčejícím se soukolím...
„Kašlu na to!“, řekl voják a vrhnul se na jídlo. Nevnímal, jak se ze stropu sesypali malí služebníci pekla, ani nemohl, jeho mysl zaplnila pouze a jen vůně uzenin a chleba. Malí ďábelštví skřeti se rozchechtali, když pozvedl tác, každý chtěl být u něj co nejblíže, aby si z něj mohl vyrvat největší kus masa, už jen čekali na...
Voják s tácem plným dobrot klopýtal z mlýna pryč. Nejedl to. Zakopával přes kameny, vrávoral, občas nějakého ďáblíka odkopl, mířil přímo ke vchodu. Ďáblíci s křečovitě zaťatými drápy ho bezmocně sledovali. Tak rádi by se na něj vrhli jako na všechny oběti předtím, ale nemohli, smlouva ještě nebyla uzavřena!
Když voják vyběhl ven z mlýna, pekelní raraši se kolem něj s novým očkáváním seběhli, ale on se nezastavoval a pokračoval v cestě. Promrzlá země mu křupala pod nohama, vítr lehce šustil, voják ztěžka oddychoval, stále nesl tác s dobrotami a spěchal směrem k vesnici. Ďáblící se na něj pokoušeli vrhat, ale jakási neviditelná ochrana jim vadila, aby se dostali až přímo k vojákovi, nedokázali mu ani svým množstvím přehradit cestu, zklamaně se schovávali do děr, do stínů, do houští.
Neví se přesně, proč ten voják donesl čerstvou pečínku do vesnice, co ho k tomu vedlo. Možná to měla být pomsta, pomsta hloupým ustrašeným vesničanům, že mu neposkytli přístřeší, možná chtěl, aby oni místo něj padli do pekelné pasti. Kdo ví? Ale když uprostřed vesnice začal lákat vesničany na klobásky, slaninu a chleba, když první stíny vychrtlých lidí vyšly z chatrčí a pustili se pod širým nebem do těch dobrot, nestalo se nic. Zklamaná armáda pekelných skřetů zmizela a vrátila se do stroje. Tohle nebylo ve smlouvě.
„Co za to chcete, pane?“, ptala se vojáka postava kousající do chleba a slaniny.
„Nevím“, odpověděl voják, „Opravdu nevím.“
„A přijdete zase?“
Voják ucítil, jak mu kdosi strká do kapsy pláště pár ořechů, jiný vesničan mu s ostychem podával jakousi placku. Nežádal o to, dělo se to samo. Když vesničané všechno snědli, rozloučil se s nimi a vrátil se do mlýna. Prskajících ďáblíků si nevšímal.
A tak voják z Pekelného mlýna začal s pečenými dobrotami pravidelně chodit do vesnice. Nikdy nic za to nechtěl, ačkoliv to bylo to nejlepší maso, jakoby ho pekli sami čerti. Vesničané se ho trošku báli, ale ještě více se báli, aby si ho nepohněvali a aby nepřestal chodit. Vždy mu něco za to dali.
Čerti v mlýně mohli puknout vzteky. Ale čím víc se vztekali, tím víc jim pečení šlo. A ačkoliv zima byla opravdu krutá, vesnice se měla dobře. Plynuly týdny, měsíce, ale na vojákovi bylo vidět, že takhle to nebude navždy...
Ten večer už toho měl plné zuby, byl přišpendlený k tomuto místu a nedokázal odsud odejít jen tak, cítil rostoucí dluh, který měl. Dluh vůči peklu. Byl to ten krásný jarní večer, kdy cítíte ve vzduchu, že už je zima pryč a těšíte se na to, co bude. Bez obav. Bylo načase splatit dluh.
Voják tehdy peklo požádal o jedno jelito a krajíc chleba. Zmatení ďáblíci roztočili kola, splnili svůj díl smlouvy a rudí vzteky čekali na obvyklý průběh. Tentokrát je však voják překvapil, nahlas jim poděkoval a sám se pustil do jídla! Cítil na sobě sice pohledy těch malých bestití, přesto ukousnul kousek jelita a přikousl chleba. Bylo to božské!
Voják zavřel oči. Chtěl si co nejdéle vychutnat tu chuť a udržet ji v ústech i přes to, co se s ním stane, kdy ho armáda pekelných skřetů roztrhá na kusy. Raraši zařvali nadšením, spustili se ze stroje a dali měsíce potlačovanému vzteku volný průchod.
Pekelný řev a to, co se dělo pak, bylo slyšet až do vesnice. Vesničané se seběhli k Pekelnému mlýnu, přesněji k obrovské hromadě trosek, která tady po něm zbyla. Zmateně se koukali na trosky a hádali, jaká mocná síla dokázala v tak krátké době napáchat takovou spoušť. A hádali, proč se to vlastně stalo.
Trošku se lekli, když se z trosek začala soukat postava vojáka s nevěřícím výrazem. Tvářil se jako někdo, kdo se právě narodil. Měl na sobě odřeniny, spoustu jizev, ale přežil svou dobrovolnou smrt. Pekelní skřeti nerozsápali jeho, který se jim vydal všanc, svůj vztek si nakonec vybili na ďábelské pasti, která ztratila svůj smysl. Když totálně zničili celou stavbu, zmizeli navždy z tohoto místa.
Z hromady trosek si voják později postavil nový domov, udírnu i pec na chleba. Usadil se zde, vesničané jej přijali mezi sebe. Nikdo nikdy se ho nikdy neptal, co se vlastně tady stalo. Jen jméno, to tomu místu už navždy zůstalo. Pekelný mlýn.
Radek Pelikán
28.1. 2018
inspirováno snem, který se mi zdál před mnoha lety