Bylo to poprvé a nejspíš i naposled v mém životě, kdy jsem šel kupovat obraz. Nebylo to kvůli tomu, že bych nevěděl, co s penězmi a nebyla to ani žádná promyšlená investice. Byl to prostě dárek pro mou ženu. Chtěl jsem jí dát něco velmi osobního, něco, co bude mít se mnou spojeného, chtěl jsem ji překvapit.

Situaci by možná pomohlo, kdybych obrazům rozuměl a dokázal rozeznat jejich hodnotu. V tom jsem byl ale úplně vedle, takže zde bylo reálné riziko, že koupím úplnou kravinu. Můj plán byl, že najdu nějaký klenot, který mne osloví, budu tak dlouho hledat, dokud si obraz nevybere mne. Jistě tušíte, že to zas tak dobře vypočítaný plán nebyl. Ale byl jediný, který jsem měl. Byl to čin zoufalce. A zcela korenspondoval s mým tehdejším rozpoložením.

S ženou jsme nezadržitelně směřovali k rozvodu. Už jsme ani spolu nebydleli. A v práci to taky stálo za hovno. Sypalo se mi pod rukama všechno. Takže jsem se pouštěl i do takových nesmyslů jako je kupování obrazů. Musel jsem holt udělat NĚCO. Alespoň se o to pokusit.

Tak jsem probíral vystavené kousky, koukal na cenovky, pevně rozhodnutý, až to přijde a já budu mít pocit, že je to ten pravý, tak zaplatím i tu cenu, kterou jsem si reálně ani nemohl dovolit. Ale zatím jednoznačný pocit nalezení nepřicházel. Paní u kasy mne nechala, já vybíral, nespěchal. A  přemýšlel, zda je ještě nějaká možnost jak svou ženu získat zpět a zda o to vůbec stojím. A co se to s námi stalo.

Abyste věděli, celé to začalo několikaletou romantickou láskou, které se už těžko něco bude rovnat. A teď, po deseti letech je to celé v hajzlu, protože se to kazilo plíživě, postupně a strašně dlouho. Spravit by to trvalo minimálně stejnou dobu... ale má to vůbec cenu? Nedělal jsem si iluze. Ten obraz, i kdyby si mne našel a já s ním pak naprosto ohromil svou ženu, nejspíš nezabrání našemu rozchodu. Ale když nic jiného, bude to hezký dárek. A třeba i zajímavá zkušenost.

Probíral jsem obrazy, které mne zaujaly, nechal je na sebe působit. Byla to taková malá prodejní galerie v Ostravě, spousta obrázků a grafik od různých umělců, ale pár hezkých kousků tu bylo. Určitě si vyberu, pomalu jsem si skládal nejlepší kandidáty, systematicky...

A pak to přišlo. Najednou to bylo ono! Přesně ten chci, to je přesně ten pravý. Malá něžná tečka ve tmě. Neuvěřitelné, jak dokonale vystihoval, co jsem hledal. Tohle jí udělá radost!

"Tenhle chci!", ukázal jsem na něj.

Nebyla tam cena.

"Á, tak to bude problém", řekla paní, "Autor totiž nedal svolení k prodeji. On je tady jen má vystavené."

Podíval jsem se podrobně do  pravého spodního rohu, kde byl tužkou podpis autora, a rozesmál jsem se: "Tak to nebude problém."

Až nyní mi došlo, že ten podpis znám.

"Autor je můj táta, zavolám mu."

Tak jsem zavolal, vybavil to, domluvil cenu, zaplatil a odcházel s neuvěřitelným příběhem a hlavně s obrazem, který přesně vystihoval, co jsem chtěl darovat. Až mi bylo trošku líto, že si ho nemůžu nechat.

No není to gól? Jednou v životě se zamilujete do obrazu, vyberete ho z desítek jiných a nakonec zjistíte, že ho maloval Váš táta!

Zbývá dokončit, jak to tedy dopadlo s mým plánem a záchranou mého manželství. Co Vám budu povídat, ten dar byl bomba, to jsem na ženě poznal okamžitě, když jsem ho rozbalil. A hned jsem jí pověděl celý příběh, jak jsem k němu vlastně přišel. Mám rád věci s příběhem a ještě raději je dávám ostatním. Trefil jsem se neuvěřitelně do jejího vkusu. Všechno do sebe zapadalo.

Asi za rok jsme se rozvedli. Zázrak se nekonal, jak se dalo čekat.

Tedy zázrak se konal, jen ne ten, který jsem si zoufale přál. Místo získání své ženy jsem, aniž bych to tehdy tušil, udělal první krůčky k tomu, abych konečně našel svého tátu. Tátu, který se s mou mámou rozvedl, když mi byly tři roky.

Ten rozvod před mnoha lety samozřejmě ovlivnil můj vztah k němu. Tehdy jsem byl na něj dost naštvaný, a nenáviděl jsem ho právě takovou silou, jaké je tříletý prcek schopen. Jenže táta, i když s námi nebydlel, byl pořád v mém životě. Bral mne do kina, na fotbal, do cukrárny, do baru, trávil se mnou i velkou část prázdnin. Pravidelně.

Nicméně, ať dělal cokoliv, nezískal si mne nikdy zcela. Byl tady nějaký odstup. Nebral jsem ho zcela vážně. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, koho v něm mám. Byl pro mne zábavný, figuroval v mnoha legračních příbězích, ale to bylo vše...

Jakoby se něco zlomilo a ta dávná křivda z dětství byla konečně zapomenuta. Přesněji, mohu se pokoušet tátu vytěsnit ze svého srdce jak chci, ale pak vlezu do krámu a jedinou věc, kterou podvědomě vyberu, bude jeho výtvor. Proč asi?

Ještě chvíli ale budu svůj vztah k tátovi hledat a navazovat na to, co se přetrhalo před mnoha lety. Za tu dobu se mi zcela převrátí život, podruhé se ožením, budu mít hromadu dětí a budu bydlet ve svém domě v úplně jiném městě. A tehdy mi dojde, že táta, ač se s mámou formálně rozvedl, nikdy nepřestal být mým tátou a nikdy se s mámou nerozvedli DOOPRAVDY.  

Nevím vlastně, kdy se to stalo, že jsem se stal šťastným člověkem. Pravděpodobně to začalo tehdy, když jsem byl na dně a dělal zoufalé věci, abych něco zachránil. A přitom jako vedlejší produkt dosáhnul něčeho úplně jiného, než jsem původně chtěl.