Nemám rád únor. Hlavně kvůli počasí, protože nejsem zimomil, nemusím sníh a zimu. Zamlada jsem nechápal, proč pracující lid musel porazit kapitalisty zrovna v tuhle mizernou dobu a proč by nová epocha lidstva měla začít zrovna v únoru. Ale ten měsíc za to nemůže, může mít v sobě dokonce skrytou krásu. Stejně tak i svátek vítězného února je trochu něčím jiným, než jak vypadá na první pohled.

To mi došlo až daleko později. Vzhledem k tomu, že budování socialismu víceméně skončilo na konci roku 1989 a najednou se objevila spousta informací bez socialistického balastu, došlo i mi, mírně natvrdlému, že únor 1948 byl opravdu něco jako puč, násilné převzetí moci, které nemělo s demokracií ani s budováním světlých zítřků nic společného.

Logicky jsem únor 1948 začal považovat za pravý opak toho, co hlásali komunisté. Nebylo co slavit, v zásadě se pro mne jednalo o dny hanby, zrady, něco, čím se všechno nadějné posralo a začalo období totality, které i přes některé světlejší chvilky stálo jako celek za dvě věci. Občas mne i napadlo, co by se stalo, kdyby tento vítězný únor nebyl, čímž bychom si třeba to čtyřicetileté období budování socialismu ušetřili. Ale takové úvahy nemají moc valný smysl, na kdyby se v historii ani v životě moc nehraje.

Nejsem historik, to Vám asi nemusím připomínat, nejspíš jste to z toho mého zmateného plácání poznali sami. Ale přesto se o tyhle věci zajímám, snažím se udělat nějaký obrázek a není nic neobvyklého, že musím své závěry pod tíhou dalších informací poupravit. A tak se stalo i v případě mého vnímání toho, co předcházelo únoru 1948.

Předně, po skončení druhé světové války tady nebyl standardní demokratický systém. Bohužel. Už v roce 1945 se do naší země s Rudou armádou dostala Stalinova NKVD, která okamžitě začala konat. Během vítězných oslav po skončení války bylo jaksi podružné, že začali mizet českoslovenští občané, kteří pocházeli původem ze Sovětského svazu. Naše policie ani politikové pro tyto lidi, které Stalin považoval za zrádce, nehnuli ani prstem. Stejně tak se přivíraly oči nad hospodářskou kriminalitou vítězů nad fašismem.

Nespravedlnost ale pokračovala. S němci bylo třeba zatočit. Se všemi a bez soudu. Lůza zavětřila příležitost a vyzkoušela si, jaké to je okrást někoho s posvěcením státu. Německé domy a jejich vybavení v pohraničí lákaly. A bylo třeba jednou provždy vyřešit problém v tomto regionu.

Bylo by fajn, kdybych nemusel pokračovat, ale ještě pár věcí je třeba zmínit. Už v roce 1945 se Československo domluvilo se Sovětským svazem a za hubičku mu slíbilo dodávat uranovou rudu, která se na našem území nacházela. Nemocný prezident Beneš se vzepjal k obrovskému pracovnímu výkonu a chrlil jeden dekret za druhým, díky čemuž mohlo začít znárodňování. Velké podniky, také značná část majetku předválečné šlechty, to vše končilo v rukou státu.

Poválečné volby, které měly být demokratické, nebyly úplně fér, protože se jich mohly zúčastnit jen strany Národní fronty. Tím pádem vypadla ze hry třeba strana agrární, což výrazně ovlivnilo výsledek voleb. A po vítězství Komunistické strany byl vyhlášen dvouletý hospodářský plán, což předznamenalo plánované hospodářství.

Suma sumárum, už před únorem 1948 bylo Československo nemocnou zemí. Bezskrupulózní pokus komunistů ovládnout důležité posty v policii byla poslední kapkou, která donutila politiky konat. Ministři podali hromadnou demisi nejen na protest proti této nespravedlnosti. DOBROVOLNĚ PODALI DEMISI. Lidé občas o politicích mluví jako o prospěchářích, kteří se vší mocí drží svého koryta, ať se děje co se děje. V tomto případě se ale tito muži zachovali jinak. Postavili se zlu a projevili tím značnou osobní statečnost. A nebylo jich málo, jednalo se o 12 ministrů!

Jejich čin nebyl jen gesto zoufalců, měli plán. Shodit vládu, vyvolat ústavní krizi a nové volby. Stačilo jen, kdyby jich byla alespoň polovina z celé vlády. A to byl ten problém. Nepřidali se k nim dva ministři ze sociální demokracie a Jan Masaryk. 12 z 26 bylo tudíž málo na okamžitý pád vlády. Komunisté toho využili, zatlačili na prezidenta Beneše a ten tuto hromadnou demisi přijal. Tím pádem mohou komunisté s jistou dávkou škodolibosti tvrdit, že únorové převzetí moci v roce 1948 bylo legální a nebyl to puč. Nehádám se s nimi, puč to možná nebyl. Ale prasárna ano. Vyhrožovali občanskou válkou nemocnému zlomenému člověku. A ten couvnul, nebylo to ostatně poprvé...

Převzetí moci komunisty v únoru 1948 byla tragédie. Ale byli tady lidé, kteří se nezalekli a statečně se sílícímu rudému zlu postavili. Prosím, nezapomínejme na ně. Máme být na co hrdí! Jednalo se o tyto statečné muže: Prokop Drtina, Mikuláš Franek, František Hála, Štefan Kočvara, Jan Kopecký, Ján Lichner, Ivan Pietor, Adolf Procházka, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský, Jan Šrámek a Petr Zenkl.

Čest jejich památce!