Bony, aneb krásný život s Tibetským Španělem

Bony se narodil někdy v listopadu 1998. Pořídili jsme ho babičce Žárské, aby jí pomohl překonat ztrátu dědečka a myslím, že tento úkol Bony dokonale splnil. Několikaměsíční štěně si babičku omotalo kolem prstu a za pět let vyrostl v krásného dospělého psa. Jako každý tibeťák, byl i Bony pěkný paličák a vůbec nic si nenechal líbit. Holt komplikovaná psí povaha, se kterou se toho moc nezmůže.

Bohužel, babička byla hodně nemocná, zemřela a po její smrti to vypadalo, že pejsek půjde do útulku. Tomu jsem chtěl zabránit, považoval jsem Bonyho i za svého psa, tak jsem se nabídnul, že se o něj budu starat. Samozřejmě jsem netušil, jak moc mi jeho přítomnost změní život, ale za pokus to stálo. Nutno podotknout, že v té době jsem se zrovna rozváděl, ztrácel jsem práci, stálo to za dvě věci. Svým způsobem mne určitě Bony zachránil.

Díky Bonymu jsem najednou měl s kým jezdit na výlety, s kým chodit na procházky... byl tady ale problém, Bony nedokázal být sám, strašně vyváděl. Naštěstí mi v práci dovolili si ho brát do firmy a Bony, jakoby tušil, se v práci choval vzorně, nebláznil, neštěkal na žádného zákazníka, pouze na pána, co chodil pro použitou vývojku, dost drsně vrčel.

Bohužel jsem nemohl Bonyho brát do hospody, to nešlo. Jediné místo, které snesl, byla čajovna. Tak se z něho stal moudrý čajovnický pes, který poslušně čekal, až dohraju své partie Go a pak jsme se noční Ostravou procházeli domů, prostě idylka. Bony se mnou poslušně vystřídal i několik podnájmů, pomáhal mi se seznamovat, občas byl ten první, co navázal kontakt, no a nakonec byl i u toho, když jsem se seznámil s Markétkou.

V té době jsem uvažoval, že by se měl s někým seznámit i Bony, když to tak zoufale zkouším já. Líbilo by se mi vidět jeho štěňátka... Jenže pak se stalo neštěstí, Bony zahučel do díry po výkopu a při pádu se mu poškodila páteř. Vyhřezlá plotýnka za několi hodin psa postupně ochromila až nemohl hýbat žádnou ťapkou a měl příšerné bolesti.

Strávili jsme s ním několik dnů na veterině, nechal jsem ho operovat a pak se stal zázrak, Bony i s příšerně vypadající jizvou na krku se postupně dával dohromady a tak jsme mohli prožít další dějství, výlety s Markétkou, stěhování do Štipoklas, hledání vlastního domu, stěhování do Ledče a nakonec narození našich 2 kluků...

Bony až do konce svého života vypadal velmi dobře, 2 dny před smrtí byl s námi na procházce do Hradce a okolí Hradeckého rybníčku jsme prošli nesčíselněkrát (i s kluky).

Moc Ti, pejsku Bony, za všcko děkuji a odpočívej v pokoji!

Tibetský španěl a jeho povaha

O Bonyho zvláštní povaze už jsem se zmínil. Pochopil jsem, že to není normální pes, docela brzy, protože už od štěněte si vymezoval hranice, za které nešel a nedalo se s tím dělat. Pamatuji si, jak jsem se snažil některé věci řešit silou, ale k ničemu to nevedlo. Jediný způsob, jak s tibetským španělem žít, bylo akceptovat to. Případně se pokusit ohladit některé hrany.

Bony si například nehrál. Nikdy. Pokud jste mu hodili klacek, tak jste mu jen hodili klacek, kašlal na to. Tahání o věci ho taky nijak nebralo, když jste se s ním tahali třeba o hadr, tak to hned vzdal a nechal Vám ho... Ale pokud tu věc opravdu chtěl a nedávali jste pozor, hned využil příležitosti, rychle ji vzal a odtáhnul do svého pelechu. Takhle postupně babičku připravil o několik špulek nití, ponožku, kladívko...

Věci si ale žárlivě střežil. Vrčel na babičku a pouštěl hrůzu tak, že mu nedokázala svoje věci vzít. To jsem pak musel nastoupit já a zasáhnout. Rovněž při venčení se hodně prosazoval a babičku hodně tahal. Pokoušel jsem se mu v tom zabránit silou a pokud něco takového dělal mi, škubal jsem mu obojkem s daleko větší intenzitou než asi bylo nutné. To se mi pak vrátilo nejspíš za mnoho let, kdy Bony ochrnul na všecky tlapky kvůli vyhřezlé ploténce.

Těžko říct, zda by se takto choval i normálně, kdyby měl jen jednoho pána a ne dva jako v té době (babička mu dávala jídlo, byl s ní, spal u ní, kdežto já jej učil, venčil ho a vychovával), ale při rozhovorech s ostatními majiteli tibeťáků jsem zjistil, že mají podobné zkušenosti. Když bylo Bonymu cca 6 let, uvažoval jsem, že s ním začnu chodit na agility, ale nejsem si jistý, zda by to byl dobrý nápad, protože tibeťáci, co agility dělali, to dělali jen ze zištných důvodů, nedávali do toho srdce. Nakonec jsem se spokojil jen s procházkami a výlety. A udělal jsem dobře.

Dodnes obdivuji jeho vytrvalost a houževnatost. Stačilo mu se během cesty párkrát napít a vyhopkal jakýkoliv kopec. Na Ondřejníku jsme byli asi 5x, na Lysé, na Smrku, na Prašivé, na Pustevnách... Prochodili jsme kilometry a on bez problémů na těch pidinožičkách zvládal jakkoliv dlouhou trasu, zmáknul i velký vandr v Rychlebských horách. Co se týká zimy, tak ta mu vyloženě svědčila. Později, když už nebydlel v domě ale stal se z něho venkovní pes, ležel kolikrát i venku v zimě a nijak zvlášť mu to nevadilo. Holt tibetské kořeny se nezapřou...

Bony ale nesnášel samotu. Když měl pocit, že je sám, dostal hysterický záchvat.  Až později jsem se naučil se tím nenechat vytočit a nezhoršovat mu to. Ale bylo to těžké. Jednou, když jsem přišel z kina, jsem doma nenašel žádnou loužičku (obvykle se mstil tím, že pár loužiček v bytě udělal, za trest a asi i ze stresu). Měl jsem hroznou radost, že už se snad odnaučil mít ten panický strach. Jo, ale pak jsem našel v posteli 4 louže a 2 hovna! Od té doby už jsem další zkoušky jeho výdrže o samotě nedělal.

Bony sice nebyl hravý, ale byl chytrý. Naučil jsem ho vcelku snadno chodit bez vodítka, asi protože mu to vyhovovalo. Měl jsem skoro 100% jistotu, že poslechne "stůj", "jdeme". Horší to bylo s "ke mně" a "k noze", ale když jsme spolu byli 24 hodin v kuse, naučil se. Dokonce reagoval i na "tady ne, tu pojď" "doleva" "doprava" atd, naučil se zastavovat před silnicí a nepřecházet, dokud nedostal povel. Takže to nejdůležitější uměl. Hrozně hezky se choval k cizím pejskům a k dětem. Na psy štěkal jen, když si oni začali. A pokud vím, tak žádného nekousl.

Co ale nejvíc Bonymu vyhovovalo a co byla jeho druhá přirozenost, bylo ležení u noh svého pána. Pro babičku to byl vlastně takový malý chlupatý termofor a i pro mne později bylo obvyklé, že ležel pod mým pracovním stolem a tak bylo obvyklé, že o něm nikdo vůbec nevěděl a mohl jsem ho mít v práci. Když nastal čas, vylezl zpoza stolu a začal se moudře koukat. To znamenalo vždycky, že je čas venčit.

Procházky v Ostravě po pěší zóně byla pohádka. Většina lidí, které jsme míjeli, se uculovala, protože Bony se každému líbil, lidé ho chtěli hladit a děti žadonili, ať si ho mohou pohladit. Nebyl s tím samozřejmě problém. Navíc Bony, pokud byl bez vodítka, tak poměrně dobře zvládal i kontakty s problémovými psi, byl klidný a obešlo se to bez rvačky. Na vodítku měl jakoby větší potřebu nás dva bránit, mi připadalo. Anebo si víc troufal, když byl přivázaný a dělal, že je větší macho, než skutečně byl.

Myslím, že tibetský španěl je ideální pes pro jakéhokoliv osamělého člověka, opravdu si s ním užijete. Bony ale měl hrozně rád staré lidi, hlavně babičky. Holt babička byla jeho hlavním a prvním pánem, já ji jen pak zastupoval. V Ledči jsem myslel, že bude mít celou zahradu pro sebe a bude rád, ale utíkal nám. Kam? Do pečovatelského ústavu! Musel přejít celé město, ale našel si tam nějaké babičky, které ho krmily, a pravidelně za nimi utíkal. Možná, že by mu ke konci života bylo líp žít se starším člověkem a ne v domě, který jsme pilně dostavovali a pak se museli věnovat našim dvěma klukům. Ale kluci ho měli rádi a jedno z Matějových prvních slov bylo "Bonyho", což znamenalo vodítko a procházku.

Tak a to je asi vše.