Vlk a měsíc
Zimní noc není dobrá pro lov. A už vůbec ne, když je jasno a krajinu zalévá bílým světlem měsíc v úplňku. Nejen, že je výborně vidět, ale všechno se nese hrozně daleko, zvuky, pachy, víte o všem, co se kde šustne. Zkuste v těchhle podmínkách něco ulovit!
To ticho bodá do uší stejně jako mráz. Kdyby bylo léto, slyšeli byste plno zvuků, cikády, sýčky, rachocení myšek v trávě, šplouchání potoka... Ale teď nic. Nic nemaskuje křupání sněhu, když osamělý vlk prochází po planině.
Jde přímo k měsíci. Jeho vlastní dech se mu sráží na náprsence a vytváří na šedé srsti ledové krystalky. Nebýt huňatého kožichu, zmrzl by. Ale ani hustá srst nemůže zabránit chladu, aby se mu nezakousl do čenichu. Když byl kdysi vlče a cítil chlad na čumáku, zarazil hlavu až po uši mámě do boku. Jenže máma už tu dávno není.
Šedý vlk směřuje ke kopečku. Vyleze až nahoru, aby byl co nejvýše, aby viděl na měsíc co nejlépe, chvíli oddechuje a pak zvrátí hlavu.
"Aoúúúúú!"
Někde v hrudi mu vzniká zvuk, při kterém se několik kilometrů odtud začnou plašit koně ve stájích, rozštěkají se psi a jemu samému se zježí srst na hřbetu.
"Aoúúúúú!"
Kouká se měsíci přímo do tváře. A září mu oči. Jediný tvor, který se nebojí měsíce. Stráží celý svět a zahání bílý kotouč. Musí...
To bylo kdysi, když měsíc tvořil zimní svět. Z měsíčního prachu vznikal první sníh, z jeho světla vznikly noční stíny, z jeho pohledu chlad. Měsíc tehdy přetvářel svět a rozhodl se, že jej změní úplně, že svým mrazivým pohledem roztrhá stromy, zasype údolí, že navždy uchopí vládu nad světem do své moci.
To bylo na úsvitu věků, člověk tehdy ještě nebyl. Zvířata strádala, zalézala hlouběji a hlouběji do svých úkrytů, už nikdy se nemělo vrátit slunce.
Měsíc opojený mocí zpočátku nevěnoval stínům na planině pozornost. Rozséval mráz a radoval se ze své síly. Jenže pak k němu dolehl vlčí hlas. Zaháněli jej svými hlasy! Podle pradávné kletby severských bohů se jeho moc zlomila. "Kdo se postaví tvé moci, zvítězí", bylo řečeno. Ač se snažil, jak chtěl, začal se ztrácet na horizontu, až ráno předal vládu slunci. A tak se to bude opakovat na věky věků...
Šedý vlk zná tu pověst. Kouká se měsíci do tváře. Je to tak dávno, je to vůbec pravda? Proč se namáhat, proč raději nejít spát a nesbírat síly na další den? Je ticho. Zvonivé ticho mrazivého bílého světla. "Jdi spát", usmívá se měsíc, "přece bys nevěřil povídačkám"
Ve vlčích očích se zablýskne.
"Aoúúúúú!"
A měsíc se poslušně kloní k horizontu.
zpět