O touze
Už bylo načase to vykonat. O těchto věcech se nesmí dlouho přemýšlet, správný okamžik bývá většinou teď hned. Proto jsem se vydal na cestu ještě před ránem. Ospalý jsem nebyl, hnala mně dopředu touha. Vzal jsem si jen sekyru, kabát do každého počasí a vyrazil.
Nejdříve jsem ale šel na opačnou stranu. Ještě před samým začátkem cesty bylo třeba něco udělat. Zastavit se v roklince, napít se z pramene a omýt se kouzelnou vodou. Svlažit spánky, abych nikdy neumdlel, omýt nečistotu ze sekyry, aby mně její síla v rozhodující chvíli nezradila, zvlhčit si kořen nosu jiskřivou kapkou, aby mé smysly byly dostatečně ostré. Navlhčil jsem si i krk, šíji. Je zvláštní, jak mi připadá mé tělo silné, když se jej dotýkám svými dlaněmi. Ale bude tomu skutečně tak? Nepřipouštěl jsem si zatím, že bych mohl být zraněn, spíše jsem uvažoval, že se to buď povede nebo ne. Jenže teď, do půl pasu svlečen, když mi po zádech stékají kapky ledové vody z pramene, si uvědomuji, že za pár dní místo vody na stejných místech nejspíš poteče má krev. Snad proto jsem poctivě každé místečko navlhčil, abych byl chráněný kouzelným krunýřem.
Když jsem to skončil, slunce zrovna vykouklo a ukázalo mi směr. Vykročil jsem...
Když jdete udělat něco takového, nezabýváte se maličkostmi. Nepracujete, abyste jedli, nehledáte, nebojíte se, nestaráte se o nic jiného než o svůj úkol. V tom je to rozhodnutí. Kdo se začne zabývat něčím jiným, nikdy nedojde k dračí sluji. Přesně tam jsem měl namířeno.
Nezajímali mně ti lapkové. Asi to bylo urážející, když zkoumali mé věci, zda alespoň něco pro ně nemá cenu. Nakonec usoudili, že si na mně nic nevemou. Usmíval jsem se na ně. Když mně chtěli zabít jen tak, vysmekl jsem se jim a utekl. Ještě nebyl vhodný čas pro boj.
Poučil jsem se a víc si dával pozor. Kolem čertovské skály jsem udělal hodně velkou okliku, ale odměnou mi byla nádherně nudná cesta bez jakýchkoliv problémů. Měl jsem trošku času si to ještě rozmyslet. A opět jsem přišel na to, že to chci pro Tebe udělat.
V hospodě si mně všimnul jeden z poutníků. Prokoukl mně hned a chtěl jít se mnou. Chlubil se svými schopnostmi a vysvětloval mi, že společně to spíše dokážeme a že ví i o jiných, které bychom mohli oslovit. Byl to bezesporu moudrý muž a vycítil jsem, že to myslí příliš vážně. Už dlouho o tom drakovi uvažoval. Vycítil jsem nebezpečí a vypil s ním několik lahví červeného vína. Když jsem ho opuštěl ležícího na zemi a blábolícího s vyhaslýma očima, několik hodin jsem se nezastavoval, abych byl co nejdál. A rychle zapomněl...
Byl to jen můj boj. Tlukoucí srdce bojovníka posilněné touhou proti tisícileté bestii. Její sílu jsem si teď uvědomoval každým krokem, když jsem kráčel černou vypálenou pustinou mezi kostlivci stromů. Sám jsem měl dost problémů to nevzdát a neotočit se. Ne, nemohl jsem si s sebou nikoho vzít. Přesvědčil jsem se, zda je ostří sekery čisté a to mi dodalo sebedůvěru. Na nebi pluly překrásné mraky. Pokud je ta správná chvíle, je to teď.
Kráčel jsem tichou pustinou po vypálené zčernalé zemi, společníkem mi byl jen můj přerývaný dech a bušení srdce. Zastavil jsem se a na chvíli zavřel oči. Usmál jsem se. Jsem princ, jehož zbraní je sekera a úsměv. A obojím vládnu mistrovským způsobem!
Zčernalé balvany mne nutily promýšlet každý krok, abych neupadl a nezranil se. Tohle byla krajina, kterou jsem si stěží dokázal představit. Pátral jsem po svém osudu, zastavoval se a poslouchal. Co kdybych přece jen měl štěstí a zastihl jej nepřipraveného? Ne! Ihned jsem tu myšlenku opustil. Proč se zabývat něčím, co je nemožné?
Jenže nakonec jsem došel až ke sluji a po drakovi ani stopa. Tohle bylo divné, proč mně nechal přijít až sem? Já sice nevěděl s jistotou, že zrovna tahle jeskyně je doopravdy sluj, ale podle zápachu a stop, co jiného to mohlo být? Vchod do jeskyně byl obrovský. Rozbušilo se mi srdce. Ještě jednou jsem přeletěl pohledem překrásnou oblohu a pak vešel dovnitř...
Za zahubení draka jakýmkoliv způsobem slíbil král ruku nejkrásnější dvorní dámy a čtvrtinu královského pokladu. To byl důvod, proč se mnou ten muž chtěl jít. Jenže já tu nebyl kvůli krásné dámě a už vůbec ne kvůli tomu pokladu. Jsem tady kvůli Tobě. To Ty mi dáváš sílu a moc se pustit do takového bláznovství. Dračí hlavu Ti snesu k nohám! A zvěř ve tvém lese se už nebude bát dračího řevu! Má nejspanilejší čarokrásko...
V podzemí sluje bylo podezřele teplo. Je tady! Blízko. Přes záda mi přejela mrazivá ruka. Roztřásly se mi paže, najednou se mi zdá sekyra tak těžká. Vrátit se? Ne, vrátit jsem se měl šanci snad ještě to ráno, ale teď už dávno nemůžu. Mé srdce by mi to neodpustilo. Mé srdce bojovníka by okamžitě zemřelo.
To, co byla před tím tma, se stává šerem, jak si mé oči zvykají. Je kousek ode mně, pár rychlých kroků. Vidím hlavu, protáhlou tlamu velkou tak, že by mně bestie celého spolkla bez nutnosti předkousávat. Přední nohy připravené ke skoku. Koukáme se na sebe. Ty oči v šeru jsou otevřené. Koukáme se na sebe. Zdvihám sekeru za hlavou a uvolňuji tělo. Strach mně opuští, slabost v pažích je tatam. V žilách mi proudí hustá kaše, čas se zpomalil a já cítím svou nesmrtelnost.
"Můžu tě požádat o laskavost?"
Když na vás poprvé promluví drak, je to neskutečný zážitek. Především, On nemluví. Jen slyšíte hlas ve své hlavě. Ale hlas tak mocný, že začínáte pochybovat o vlastní vůli. Napadlo mně, co by se stalo, kdyby mi PŘIKÁZAL položit sekeru. Ale já věděl, že to nebude lehké. Ani jsem se nehnul a nechal čas volně plynout. Mé tělo už nebylo třeba připravovat, až bude čas, tak ho zabiju.
"Potřeboval bych pomoc. A požádat mohu jen tebe. Pokud by tě to moc neobtěžovalo, ještě chvíli počkej a nedělej to, proč jsi sem přišel."
Ne, na to si nejde zvyknout, když Vám dračí hlas mluví v hlavě. Ale ještě větší bláznovství je, když chcete mluvit vy s ním. Aniž otevřete pusu, zřetelně slyšíte svůj hlas ještě dříve než začnete mluvit:
"Jaká pomoc v této chvíli? Nezbývá ti moc času života, proč ne těch pár chvil chceš, abych ti s něčím pomáhal?"
Teď se drak lehce pohnul, takže už mi definitivně došlo, že se nevybavuji s kusem skály.
"Protože je to důležité..."
Spustil jsem sekyru k pasu. Neznamenalo to, že bych nebyl připraven, jen jsem nechtěl bezprostředně udeřit. Důležité prosby je třeba vyslyšet.
"Je už to mnoho let, co ode mně odešla dračí princezna. Nechala mi tu dárek na památku. Jenže mi spadl tady do škvíry. Nemůžu se k němu dostat, jsem příliš velký. A kdybych se pokusil jej vylámat násilím, bojím se, že bych jej zničil. Udělej mi laskavost a vytáhni jej pro mně..."
Představa, že se otočím k drakovi zády, že natáhnu ruku do škvíry ve skále a budu na chvíli zcela bezmocný, se mi ani trošku nelíbila. Uvažoval jsem o jeho slovech. Taky jsem vzpomínal na pohádky, ale v nich jsem žádnou podobnou situaci nenašel. Je to lest? Proč bych mu měl věřit?
Je to těžké si správně zvolit. Zvláště, když jste ušli tak dlouhou cestu. Na chvíli jsem si vybavil Tebe, ale raději jsem Tvou tvář rychle zapudil. Ne, teď se rozhoduji sám. Jen zcela mé rozhodnutí bude správné.
"Kde je ta škvíra?", promluvil ve mně můj hlas a já odložil sekeru.
Naprosto bezmocný jsem následoval dračí spár a blízko jeho těla si uvědomil, jaký oheň a síla v něm stále dřímá. V této chvíli byla má zbraň tak daleko. Možná se vám nezdá, proč jsem se najednou choval tak bezstarostně, ale já si prostě uvědomil, že se světem, kde se drakům nedá věřit, nechci nic mít. Kdyby mně v té chvíli ze zálohy zabil, nelitoval bych toho.
"Tady to je, už je to asi hodně let, ale určitě tam bude"
Natáhl jsem ruku, opatrně, naprosto netušící, co mne čeká. Puklina byla plná nějakého mazu, bylo třeba i dávat pozor na ostré výstupky a navíc byla hrozně hluboká, jak jsem se natahoval, zmizel v ní i můj loket a já stále nenahmatal nic, co by stálo za řeč. Jak jsem se natahoval a opíral se, abych měl co nejlepší polohu, došlo mi, že mně jedna z dračích nohou podpírá.
Konečně jsem něco nahmatal. Bylo to měkké, ale celistvé. Vytáhl jsem to ven.
"To je ono!", dračí oči se rozzářily a najednou bylo světla dostatek.
Koukal jsem se na vybledlý míček. Tak tak držel pohromadě, ale byla to dobrá práce, přetrvala věky. Nicméně hrát už bych si s ním raději nehrál...
"Děkuji ti moc", promluvil jeho hlas, když jsem míček postavil před něj na zem. Zálibně se na něj koukal a jakoby mimochodem dodal: "A proč jsi vlastně přišel?"
No jo. Teď prostě nešlo vzít sekyru a dodělat svou práci. Došlo mi, že dračí hlavu Ti k nohám nesložím a nestanu se hrdinou...
"Proč jsi smutný?"
Posadil jsem se k jeho hlavě a začali si povídat. Jak dlouho, netuším, čas ve dračí sluji plyne úplně jinak. Dozvěděl jsem se o dračí princezně, o tom velkém boji, který způsobil, že daleké okolí vypadá jako po požáru. Já zase povídal o svých starostech. Bylo to moc příjemné setkání...
Když byl čas odejít, všimnul jsem si jeho složených křídel. Napadlo mně, že bych alespoň něco mohl za svou službu získat.
"Mohl bych?"
Cítil jsem, jak se rozzlobil. Zalitoval jsem své touhy, nechtěl jsem ho urazit.
"Ještě nejsi připraven! Není ten správný čas. Chceš se proletět na mém hřbetu, ale cožpak jsi dnes nedostal dost?"
"Já..."
"Odejdi, prosím!"
Vzal jsem sekyru a odšoural se pryč jako zpráskaný pes. Před slují jsem se zastavil. Uvažoval jsem. Co jí řeknu, kde jsem vlastně byl, budu o tom vůbec někomu říkat? Co jsem vlastně získal a co ztratil. Tady se už asi nikdy nevrátím!
"Až zas budeš mít cestu, přijď. Budu rád...", ozval se mi v hlavě jeho hlas.
"Rád. Děkuji za pozvání", rozloučil jsem se a usmál.
Se sluncem v zádech jsem vyrazil domů.
zpět