O lásce
"Víš, moc rád bych to udělal, předal ti ho, abys cítila to, co já..."
Mlčíš.
"Je tam. Ty ho nevidíš, protože kdybych dal prsty od sebe, ulétl by. Nemůžu ti ho ukázat."
Pořád mlčíš.
"Nemůžu ti ho ani předat z ruky do ruky, protože by se mohl poškodit, je hrozně křehký"
Neříkáš nic.
Cítím v dlaních dotek motýlích křídel. Žije. Je krásný. Je tam. Není to tak dlouho, co jsem ho chytil. Koukám se ti do očí, snažím se vyčíst, co cítíš a na co myslíš. Marně. Usmíváš se. Je to výsměch? Ne! Máš něžné oči, ne ty pichlavé, jako když se škádlíme. Usmíváš se. Proč?
"Já...", nedopovím větu a zastavuji se. Dívám se na tvé dlaně, jak se blíží k mým.
"Neboj se. On neuletí", říkáš.
Nechápu, jak to můžeš vědět. Co je to za hru? Nemůžeš přece vědět, co ten motýlek udělá. Stačí jedno silnější mávnutí křídel a bude pryč!
"Neboj se, můžeš dát dlaně od sebe", říkáš a zlehka se dotýkáš hřbetu mých rukou.
Věřím ti.
Na chvíli uvolňuji sevření a vidíme oba krásného barevného motýlka, jak zlehounka rovná křídla a pevně sedí v mé dlani. Než se stačí vzpamatovat a uletět, uzavíráme kolem něj stěnu z našich dlaní. Opatrně.
Díváme se na sebe. Cítíme ho oba dva, každé mávnutí křídel. Dech se mi zastavuje v hrdle.
Máš krásné oči...
zpět