Dračí princezna
Těším se.
Na druhou stranu ale být zakletá kouzlem a navíc hlídaná silou tisíciletého draka má své výhody. Člověk si ujasní spoustu věcí. A taky toho spoustu vidí.
Třeba to, že tomu drakovi už je hodně dlouho smutno a má toho hlídání plné zuby. A kolikrát, když s ním udatní rytíři měřili síly, se schválně natočil tak, aby měli ti prťaví lidičkové nějakou šanci. Teda, kdyby si ji zasloužili, většinou ti poserové nebyli schopni včas zareagovat. A tak další hromádka spálených kostí zůstala ležet u hradeb prokletého hradu...
Tisíc let je dlouhá doba. Já jsem zakletá přece jen kratší dobu. A tomu drakovi jsem od začátku nezáviděla. Když dopadala kletba na mou hlavu, tak jsem si řekla: "To jsme v průseru oba!" Ale drak to tehdy nechápal, byl celý šťastný, že má úkol a mydlil rytíře jednoho za druhým. Tehdy mu to ještě dělalo radost. To trvalo ale sotva sto let.
Nevím, proč to všechno, co kdo musel udělat, že zmizelo celé jedno království a zůstala jsem jen já v opuštěném hradě s drakem. Neschopná pohybu zmrazená dračí silou. Dnes už je mi to jedno, ale kdysi mi to hodně vrtalo hlavou. Nevzpomněla jsem si.
Kdysi jsem ty chudáky v duchu popoháněla. Držela jim palce. Kdybych mohla křičet, tak křičím. Prožívala s nimi každý únik před dračími zuby, před šlehajícím ocasem. A pak pokaždé upadala do stále hlubšího zoufalství, když síla a zkušenost tisíciletého draka zvítězila.
Pak bylo období, kdy jsem ty neschopné pitomce začala nenávidět. Jeden jako druhý byli tak neuvěřitelně neschopní, jak si vůbec mohli myslet, že mají nějakou šanci? Co se na nich dalo obdivovat? Odvaha? Nebo hloupost? Byla jsem krutá, ten konec jsem jim přála.
Třeba ten poslední. Už to, jak se k mému strážci blížil, to byl chodící oběd! To jak napřáhl svou zbraň, jak se postavil, jak vyrazil do útoku. Ani jsem se na to nekoukala, protože byly zrovna překrásné mraky. A ty já ráda...
Z nebeského představení mne vytrhl divoký řev. Tohle jsem snad ještě neslyšela, to byla bolest v dračím řevu! Nechápala jsem to. Dneska neměl drak chuť si hrát, nechtěl mu dávat šanci, podle jeho postavení jsem věděla, že to chtěl skončit rychle. Proto jsem vlastně ani boj nesledovala, nemohlo to dopadnout přece jinak, drak byl neporazitelný, když chtěl.
Postavička mírně zbrocená černou dračí krví uskakovala před smrtícími údery rovztekleného ještěra. Ránu jsem neviděla, ale muselo to jít hodně do masa. Šupinaté tělo se třáslo neznámou bolestí a vzteky. Nezbývalo mu moc života, ale stále ještě tu byl nějaký čas na pomstu. Přece se nenechá porazit od takového chcípáčka!
Když jsem se koukala na ten nelítostný boj, držela jsem asi drakovi palce. Ale další povedená rána těsně pod oko urychlila únik sil z dračího těla. Překvapený ještěr ještě naslepo zamával ocasem, čímž pobořil několik věží, ale to bylo vše. Pak se mu podlomily nohy a dopadl na zem...
Cítím, jak se mi do těla vlévá život, jak jsem najednou schopná pohybu! Cítím zimu, chvěji se! Stávám se skutečnou, dračí moc a prokletí mizí. Dívám se na nádvoří. Mezi záhyby dračího těla leží unavená postavička a těžce oddychuje. Pár odřenin, ale hlavně únava a šok z boje. Zatím odpočívá.
Koukám se na něj. A těším se. Moc se těším. Na svět, na vůně, na zimu, na chlad, na únavu. na všechno, co mi bylo odepřeno.
Už se zvedá a jde ke mně. Slyším jeho kroky po schodech. Zavírám oči a v duchu šeptám: "Nespěchej, nespěchej..."
A strašně moc se těším...
zpět