Zemřel Václav Havel a Radiožurnál to pěkně rozjel

...čekal jsem v noci na tramvaj oblečený do černého dlouhého kabátu po mém bratrovi, za sebou jsem měl první pořádný rockový koncert mého života, kdy v Ostravě zahráli Strormwitch, a společně se mnou tam stáli dva dlouhovlasí metalisti s ocvočkovanýma džískama, takové ty typy, u kterých člověk neví, jestli od nich nedostane za chvíli do držky, na bundách satanistické hvězdy, lebky...

Ale všechno bylo v pohodě, kluci byli naprosto vyskákání stejně jako já z kotle pod koncertem, vlastně mi byli docela sympatičtí. A pak se na scéně objevil divný týpek, o něco starší kluk, nebo spíše mladý muž ve společnosti svých kamarádů, co se drželi zpátky. Na první pohled bych ho i ignoroval, ale něco v jeho chůzi způsobilo, že člověk okamžitě zpozorněl. Ten týpek došel k oběma metalistům, kteří byli o celou hlavu menší než on a určitě mladší.

Neviděl jsem pořádně, co se dělo, přece jen byla tma a lampy osvětlovaly scénu jen částečně. Připadalo mi, jakoby s těmi kluky chtěl obchodovat nebo co, něco s nimi řešil. A pak si ti kluci klekli na zem před toho divného týpka a on jednoho po druhém složil k zemi řádným kopem někam do oblasti hlavy.

Jako ve zlém snu se pak ten divný týpek přesunul ke mně. Kluci metalisti leželi na zemi, vlastně se ztratili ve tmě a já tu stál úplně sám bezmocný a neschopný čehokoliv. Adrenalin se mi napumpoval do krve, moje vědomí se zbystřilo a strach mi vrazil ledové ostří přímo do žaludku. Týpek až ke mně a já mu koukal zblízka do tváře, všiml jsem si jizvy. Docela dobře se asi bavil, jakoby pro sebe (nebo pro ty své kumpány, co tam byli s ním a jen přihlíželi) si říkal: "Já ty hašišáky nenávidím... No a co Ty?"

Otázka patřila mi. Klukovi, který společně s těmi kluky pařil na metalovém koncertě a tak jakoby se cítil součástí komunity, která neměla problém s někým, kdo absolutně nevypadal jako oni. Něco bláznivého ve mně šeptalo: "Řekni tomu týpkovi, že je to hajzl". Mlčel jsem, strach byl silnější.

"Taky je Ti z těch hašišáků na blití?"

Trapně jsem mlčel, koukal na něj a čekal ránu. Strach jsem měl určitě, ale možná to nebylo tolik znát, rozhodně ne tolik, aby ho to provokovalo k další akci.

Pak se ten týpek podíval na klopu mého kabátu. Měl jsem tam trikolóru a jednu placku, Václava Havla. Týpek tu placku vzal do prstů a mlčel.

"Havel, to je dobrej chlap", řekl po chvíli.

Mlčel jsem.

Pak se otočil a nechal mne být. Ti kluci metalisti se nejspíš odplazili pryč. Týpek s oběma kumpány se postavili o kousek dál na zastávku a vedli takové ty divné silácké řeči potížistů a bitkařů. Bylo po všem.

Když přijela tramvaj plná matelistů, co taky jeli z toho samého koncertu, uvažoval jsem o tom, toho hajzla napráskat, říct jim, co se na zastávce stalo. Ale mlčel jsem. Dost jsem se za svou zbabělost a neakceschopnost styděl a ještě dlouho mne to trápilo. Ale s odstupem času jsem rád, že to takhle dopadlo.

Ještě jednou, pane Václave Havle děkuji!